Již na počátku 20. století panoval všeobecný dojem, že věda se chýlí ke svému finále. Patrně to byl tou dobou lord Kelvin co ve své přednášce prohlásil, že jen co se vyřeší poslední dva obláčky otázek nad zářením absolutně černého tělesa a světelnou rychlostní hranicí.
Skutečně, teoretický vědecký výzkum vypadá, jako že si za cíl vytyčuje zastavení sama sebe. Kupodivu, tyto obláčky se nevypařily s postupným pokrokem fyziky, a naopak se staly největšími filozofickými záhadami co kdy člověk spatřil. Třeba proto, že kvantová fyzika předpovídá existenci náhody, relativistický svět zase ukazuje pohyb jako pouze relativní vůči každému atomu zvlášť.
Pokud bychom opravdu již všechny zákony vesmíru znali, měli bychom být schopni je sepsat do jedné "finální rovnice", která by měla být schopna vysvětlit cokoliv. Jakkoliv nereálné se to zdá, mnoho fyziků dnes se s tím ztotožňuje a ze všech sil se snaží spojit se současnými poznatky kvantovou teorii a gravitaci, poslední článek. Veškeré paradoxy a problémy v makroskopickém světě, které by pak byly nalezeny by byly prohlášeny buď za chybu ve výpočtu, nebo měření.
V případě ať už zastánců či odpůrců sjednocující teorie jde ale už částečně o subjektivní filozofii, který model se vám zdá elegantnější - jednodušší. Proto ač všichni uznávají Occamovu břitvu (koncept, podle kterého bychom měli vždy volit nejjednodušší teorii) i ostatní vymezující postuláty, rozhodnutí závisí na každém vědci zvlášť.
Zkoumání tohoto druhu se totiž týkají samotné příčiny zákonů přírody - něco, na čem je samotné zkoumání těchto zákonů závislé.
Žádné komentáře:
Okomentovat