Mé druhé já

Od dob, kdy lidé nosili rituální masky, přes středověké vnímání pokušení až do dnes (viz V hlavě) má lidstvo velkou tendenci rozdělovat svou duši (či své myšlení) na jednotlivé aktéry, jednající ve svůj prospěch. Vpravdě tyto teorie mají jistou oporu v psychologii skrze Freudovy teorie složek osobnosti. A skutečně, instinkty jistě ovlivňují naše chování, ale spíše spontánními emocemi, rozhodně jim nelze připsat jejich vlastní osobnost. Fakt, že vůbec vidíme svět v roli tohoto (a ne jiného) trilionu seskupených buněk, je dosud nevyřešenou záhadou vědy.

Současná biologie umisťuje lidskou osobnost do mozku a samotné uvědomování si sebe sama do středního mozku. Patrně zde leží odpověď na otázku, kdy by se moje vnímání sama sebe změnilo v jinou osobu, po té, co bychom vyměňovali neuron za neuronem z našich mozků (po přesídlení funkce některých středních částí mozku, tyto partie bývají také poškozeny třeba při derealizaci či schizofrenii). Nicméně i v těchto umístěních jsou jisté problémy: Tyto centra jsou s jinými částmi mozku úzce propojeny, a to nejen četnými spojeními, také značně svou funkci sdílení - prolínají se. Jistě byste neřekli, že je ztracena osobnost někoho, kdo náhle zapomněl všechno ze svého dosavadního života. Přesto, neurologové a psychologové se shodují, že naši osobnost z velké části vytváří naše vlastní zkušenost. Pokud by jednoduše chyběly spojení s některými vzpomínkami, naše emoce (třeba vnímání krásy) ohledně vnímaných věcí by byly změněny, tím pádem i naše morální soudy a rozhodnutí. Takže mezi prvkem osobnosti a vzpomínkou skutečně není jasná hranice.

Někdo by zde mohl namítnout, že vnímání ale přeci není věc pouze mozku. Jenže zde leží jádro pudla. Pokud mozek v noci třídí vzpomínky a vzniká sen, nemá mozek za cíl jakkoli vám pomoci "promítáním" šílené směsice jevů do vašich představ. Jde skutečně jen o to, že už samotný proces třídění je součástí vašich představ a svým způsobem jsou to vaše myšlenky. Možná jste slyšeli o fantomových končetinách, tedy pocitech lidí, kteří postrádají nějaký úd, ale přesto se jim zdá, že na něm cítí třeba šimrání. Pro lidský mozek to dokládá, že umístění centra bolesti (teď myšleno pocitu bolesti) do poškozené části těla je pouze mozkem vytvářená iluze.

Neplatí to ovšem univerzálně. Pro hmyz nebo chobotnice, co mají rozprostřený nervový systém po celém těle není kontrola těla natolik centralizována na jednom místě a například chapadla na podněty odlišně reagují a dokážou i přežívat sami několik hodin po oddělení od těla.

Některé současné teorie ale s určitou formou rozděleného vědomí počítají i pro lidi. Není důvod, proč by se vzpomínky (viz Qartán 18) nemohly napojovat i na neurony mimo vlastní mozek; jsou nahlášeny i případy lidí, kteří převzali některé vzpomínky původního vlastníka svého nově transplantovaného orgánu.

Ať tak či tak, víme, že všechno co má nějakou spojitost s naší osobností (nebo třeba s osobností zvířat) se nervového systému týká. To by nám možná mohlo být nápomocné, budeme-li se o nějaké nově nalezené mimozemské formě života budeme rozhodovat je-li vědomá (nebo jestli se smí pěstovat jako superefektivní palivo).

Černá vrána

Zejména v posledních dnech se zdá, že člověk má přirozenou tendenci nenávidět příslušníky jiných ras. To by dávalo smysl - ne snad proto, že by hrozilo špatné nakombinování genů jiných ras (značná část se zamíchá i při klasickém skládání chromosomů, ale proto, že cílem evoluce ve skutečnosti není rozšíření co nejvíce potomků, ale rozšíření co nejvíce genů. Takže teoreticky by mohl u nějakého živočicha  existovat znak, který si vyvinul aby se křížil se sobě podobnými jedinci, a tak učiněji rozšířit své geny. Jenže alespoň u vyšších organismů je opačný tlak mnohanásobně vyšš, a proto se u nich pravděpodobně žádný znak tímto způsobem nerozšířil. Pokud by ale nešlo přímo o páření, nýbrž třeba o přátelskou pomoc, je pravděpodobné, že si budeme vybírat lidi nám biologicky spíše blízké (nebo naopak velmi vzdálené - geny potenciálního partnera).
Speciace je proces vytváření nových druhů. V tomto duchu by teoreticky mělo být pro druh (pro velkou populaci, kde nehrozí příbuzenecké křížení) výhodné se rozdělit na slabší a silnější jedince: Silní jedinci by si prostě vybírali ty nejsilnější samičky a na slabší jedince by zůstaly ne tak atraktivní samičky. Pokud by celá skupina získala přístup k nějakému hodnotnému zdroji živin, většinu by dostali nejsilnější v populaci, slabší jedinci by snědli jen trochu (nemuseli by nutně prohrát v boji o tento zdroj živin, zkrátka by méně lovili a méně jedli jako je v přírodě běžné). Chybí zde ta "střední vrstva" jedinci, kteří populaci posouvájí k jejich fenotypickému průměru (zamezují tak rozšíření výhodných genů) a zároveň berou látky potomkům silných jedinců. Zatím ale neznáme druh, pro který by mohl vzniknout tímto procesem (ale je možné, že tu slabší větev populace jsme prostě nenašli.
Podobné chování je vlastní i třeba zvířatům, které zabíjejí své slabší potomky. Ve středověku byl průměrný věk dožití možná kolem 30, pokud jste ale dosáhli už 20, měli jste dobrou šanci, že oslavíte i své šedesátiny.
Český evoluční biolog Jaroslav Flegr mé hypotéze trochu nahrává tím, že v knize Evoluční tání uvádí, že pro některé znaky organismu je výhodnější, aby se předávali s výhodou jedince s výchylkou 1-9% evoluční fitness oproti průměru, než aby se rozšířil s výchylkou 4-6% zdatnosti navíc.
Také tomu svědčí například fakt, že v místech na Zemi, kde je největší hustota osídlení je také největší jazykový diverzita (nejvíce jazyků na hektar). Právě podél Gangy už několik tisíc let platila pravidla, která rozdělují společnost na určité třídy (hiearchie samozřejmě ale není případ jen Indie).
Co největší snahu o distancování se od jiných kmenů můžeme ale také vidět v samotné struktuře světových kultur. Například zatímco kolumbijský indiánský národ Nes-Perséů uctíval rysa ve svých mýtech jako zbožštělou bytost, která mezi lidi vnesla řemesla, okolní kmeny ho lovily jako škodolibého démona s těmi nejhoršími vlastnostmi.