Moudra věků

Přestože vědecké revoluce už několikrát v dějinách obrátili směr bádání o 180°, máme dobrou šanci, že to na čem současná věda stojí se v budoucnu pravděpodobně potvrdí. Statisticky bylo zjištěno, že čím více mají lidé informací z určitého oboru, tím se rapidně snižuje jejich sebevědomí v tomto oboru (mají za to, že o dané věci vědí méně). To stvrzuje jeden dlouho známý fakt: Dokud má člověk o něčem málo informací, zřejmě asi ani neví, jaké informace by mohl získat, neví ani co by mohl vědět. Jelikož se ale množství našich znalostí v posledních staletích mnohonásobně zvětšilo, škála našich znalostí se zdá být daná. Přesto, musíme počítat s tím, že nemůžeme vědět, co ještě nevíme.

Před podobnou revolucí stáli i vědci na počátku minulého století. V té době došlo k rozvoji do té doby nevídaných oborů: kvantové mechaniky a teorie relativity. Tyto teorie vyvracely všechno, co do té doby materialistická empirická věda dokázala a dokonce znamenaly průlom i ve filosofii, nyní byl reálný koncept náhody, čas a prostor se vzájemně ovlivňovaly, částice se chovaly jinak, když je nikdo nepozoroval a veškerý pohyb ve vesmíru začala omezovat tajemná rychlost světla, veškerá hmota ve vesmíru se koncentrovala do jakýchsi nerozdělitelných částic.

Matematika přinesla v průběhu historie mnoho šílených teoretických konceptů, které byly považovány za obyčejnou myšlenkovou hříčku. Komplexní čísla, teorie grup, hypertělesa nebo limity však dnes své uplatnění našli, v matematice černých děr, M-teorii i právě v relativistickém zakřivení prostoru.

Stejně tak i zmíněné nové fyzikální obory dnes tvoří nedílnou součást výpočtů pro mnohé technologie, ačkoliv byly objeveny téměř náhodou. Teorie relativity pomohla vývoji GPS a jaderné energetiky, kvantová teorie zase umožnila zrodu laserů, polovodičů nebo některých radiofarmak.

A i přestože teorie relativity byla v době svého vzniku teorie relativity obdivována především intelektuály, kteří věřili ve "vědu pro vědu", která se jen snaží pochopit zákony vesmíru a zkoumala malé odchylky v astronomických číslech kosmických objektů, dnes je fakt že hmota zakřivuje časoprostor využíván například při mapování jeskyní v terénu. A i když možná některé poznatky vědy vypadají jako marné tápání v prazvláštních přírodních zákonech, máme dobrou šanci, že všechny budou jednou využity.

Boží mlýny

«návaznost na Qartán 30

Dnes již existuje celá řada studií, které dokládají, že základy našeho vnímání, chování i osobnosti úzce souvisí s naším raným dětstvím. Erik Erikson tento poznatek vysvětloval jako důsledek psychologických rozporů (tlaků z různých stran), které člověk v tom kterém věku musí řešit (např. ve věku 4-5 let by to byl rozpor mých vlastních zájmů oproti cizím).

Současná neurologie by k tomuto poznatku mohla dodat ještě hlubšího. Jak totiž evoluce postupuje dopředu, nosíme si sebou hromadu velmi starých genů, které prostě jen nejsou dostatečně škodlivé na to, aby byly vymýceny selekčním tlakem, případně jsou umístěny na chromosomech blízko nějakých důležitých genů. Pro tak složitý systém, jako je lidský mozek je zřejmě tento efekt ještě výraznější.

Na ontogenetickém vývoji člověka jsou vidět rostoucí (a zanikající) žábry, blány i ocas. Stejně tak se nejdříve vyvíjí část, kterou více méně sdílíme se zvířaty: mícha a mozkový kmen, části zodpovědné za (většinu) funkcí těla, kterou nekontrolujeme myslí.

Když se po narození důkladněji vyvíjí koncový mozek, zodpovědný za racionální myšlení nebo ukládání vzpomínek, mohou rozhodovat maličkosti. Tím, že mozek je skutečně pouze komplikovaný systém zaznamenaných vzpomínek - vjemů a emocí co se cestou mozkem formují ve smysluplné myšlenky, první vjemy, které dítě zaznamená dají postupně základ veškerému dalšímu mozku.

Nemám teď na mysli "efekt přimknutí", který mají některá zvířata schopná aktivního pohybu již od prvního nádechu, ale vývoj základního rozvržení, které u dítěte vznikne během prvních měsíců, které vypadají jako plynulý pasivní příjem informací. Zpomalení růstu neuronů v pozdějším věku je skutečně částečně důsledkem "příliš mnoha" dat. Pokud se jedinec učí v raném dětství pouze jedním jazykem, termíny z tohoto jazyka v centru řeči začnou převažovat a po příchodu dalšího jazyka již bude dominantní jazyk součástí myšlení.

Bylo i ukázáno, že dětský, plastický mozek je, mnohem organizovanější než komplexní (tj. chaotický) chod mozku dospělého. Pokud má dítě v brzkém věku pouze několik zájmů jako potrava, teplo a ochrana, má na rozdíl od dospělého mnohem méně podnětů ke spojování. Podle některých neurologů je plasticita umožněna tkz. efektem Kevina Bacona: I přesto, že systém propojené sítě je mimořádně důmyslný (od vjemu bratranec Jiří po vjem mlékárna se dostanete přes několik málo mezikroků), síť ve které je málo vjemů je na propojení výrazně snazší.

Učený z nebe nespadl

I když deterministická věda, která pevně stanovuje, jak by se mělo pohybovat všechno ve vesmíru, existenci spojení mezi jakémukoliv spojení mezi "vědomím" a fyzickým světem příliš nenahrává, není vůbec vyloučeno, nikdy není vyloučeno, že tyto mechanismy zatím prostě nechápeme. Víme však, jaký je vztah mezi fyzickým světem a vědomím (ve smyslu mechanismu, který je významně spojen s námi (resp. s naším mozkem viz Qartán 29) a zpracovává naše příchozí informace).

To, že naše vědomí je ovlivňováno vnějším světem způsobuje, pokud nic jiného, čistě fakt, že naše zvířecí pudy stále hrají nějakou roli (a protože z toho, co víme je vědomí úzce spojené s mozkem, patrně musí být i ovlivněno samotné vnímání reality.

V raném mládí lidé křičí, pokud nejsou kolébáni, to nejspíš proto, že opičí mládě může být v klidu, dokud se klimbá na zádech matky, když je však opuštěné na zemi, hrozí, že bude pozřeno nějakým predátorem. Vůbec to, co je nám příjemné, co považujeme za krásné, je to co nám zajišťuje také vyšší šanci přežití, ať už je to prosluněná barevná krajina nebo malé chlupaté věci, které nás přímo vybízejí k tomu, abychom se o ně starali a své byty i oblečení regulujeme na teplotu kolem 20°, což antropologům pomohlo určit kdy jsme se zhruba začali ztrácet srst a že se lidstvo rozdělilo v severozápadní Africe.

Úplně největší vliv je možná vidět na lidských spontánních reakcích. Při negativních podnětech se nám vyplavuje stres či adrenalin a stupňuje se agresivita, při pocitu pocitu nadhledu se smějeme, čímž vydáváme podobné zvuky jako šimpanzi v kolektivu, pocit smradu nás dokáže odvést od potenciálně infekční oblasti a intuitivními pocity reagujeme na tygra i choulostivé výjevy. A v neposlední řadě je jisté, že vůbec všem pocitům se učíme; například štěňata, která byla odchována doslova v peřince bez jakýchkoli ostrých rohů apod. na bolestivé podněty později nereagovala. Vůbec veškeré motivace (nebo závislosti) bývají vysvětlovány příjemnými či nepříjemnými hormony jako je endorfin, které v našem mozku spojují příjemné vzpomínky s povelem, který udává tělu, aby podnět opakovalo.

Jak ale říká R. Feynman, krása není ochuzena, pokud ji rozumíme. Osobně myslím, že to, že se v mechanice živých organismů může vyvinout systém, který začne racionálně uvažovat a priorizovat pro vyšší ideály je se znalostí funkce mozku jako milionů světélkujících neuronů ještě mnohem pozoruhodnější jev.