Země Nezemě

Ať už se diskutuje etika zacházení se zvířaty v jakékoliv souvislosti, debata vždy skončí u jednoho: Zvířata nemají žádný způsob jak nám cokoli o sobě sdělit, a proto je zbytečná diskuse o jejich stavu vědomí.
Jakkoli je pravda, že o vědomí zvířat nemůžeme vědět stoprocentně nic, správnou vědeckou metodou by bylo nikoli jakýkoli výzkum zavrhnout, ale, jako vždy porovnat známky, které u zvířat připomínají lidské chování s lidskou mentalitou.
Je velice těžké odhadovat, co se odehrávalo v hlavách prehistorických lidí, ale je téměř jisté, že zemědělství bylo jedním z prvních projevů kreativní adaptability, kdy člověk vysledoval přírodní proces a záměrně se rozhodl ho napodobit. Například u výroby zbraní nebo stavby přístřešků ještě mohlo jít o plynulou evoluci, kdy například rodiče raději spávali pod velkými větvemi a jejich potomci se je snažili napodobit přisouvání zrovna takových, ale zemědělství je podle antropologa Miroslava Kutílka prvním zřejmým příkladem racionální úvahy za účelem užitku. Nicméně ani tady není nic jisté. První domestikovaná zvěř byla pravděpodobně brána jako potravina skladována na útlejší časy, jak byla držena v nějaké ohradě, pravěcí nomádi jistě potřebovali něco na způsob trávy, čím by mohli drženou zvěř krmit, a když začali takovou nosit k ohradě, nevědomky také možná položili základní kameny agrokultury - to by také částečně vysvětlovalo proč prvními domestikovanými plodinami nebylo ovoce nebo zelenina, ale plodiny, které dnes používáme na výrobu pečiva.
Jistě, velikost mozku je asi největším oddělujícím znakem zvířat a lidí. Nicméně všechno, co dnes lidé považují za kulturu, co staví a vyrábějí není výsledkem evolucí těch, co to takto dělali. Kdyby nebyl člověk vychováván ve společnosti, která ho naučila mluvit a užívat nástrojů, neměl by docela jistě moc daleko k divoké zvěři.
Skutečně, mnozí antropologové přikládají velký význam jazyku ne jako prostředku komunikace nebo upevňování společenských vztahů, což je většinou jen věc velmi základní gestikulace, ale jako prostředku k myšlení. Je to jakási zkratka. Podle teorie X lze i matematicky vypočítat, že pokud nějaký řetězec informací nahradíme za kratší vyjádření, výrazně si ušetříme práci v předávání informací. A opravdu, tento jev můžeme i pozorovat každý ve svém individuálním procesu učení - důvod, proč děti nechápou koncepty, o kterých se baví dospělí, je většinou, protože nemají žádnou představu pro konkrétní slova, a tak než by se dostaly k pochopení jedné části mechanismu, zapomněli by jinou. A ukazuje se skutečně, že hlavním faktorem inteligence člověka je schopnost zapamatovávat si dosud učiněný proces, a přesně to je vlastnost, kterou si muži zřejmě vyvinuli lépe. Sami se můžete otestovat v IQ testech, kde jde často například o manipulaci 3D objektu v představě. To, co potřebujete je "přesunout" si v hlavě jednotlivé kostičky tak, abyste nezapomněli, kam jste umístili ty první.
Pravým důvodem, proč zvířata nemají tak vyvinutou civilizaci jako my je jednoznačně to, že nemají žádný způsob, jak si nabyté znalosti předávat. Ano, i bohatství civilizací samo je výsledkem směsice pokroku a dosud budovaného materiálního bohatvství. A vzhledem k tomu, že k nějakému takovému předávájí je zapotřebí složitý komunikační prostředek, je možné, že kdyby zvířata dokázala komunikovat něčím, jako je lidský jazyk, její vyvinutost by se stala srovnatelnou. Skutečně, v poslední době byl nalezen i gen FOXP2, který v lidech vytváří vývoj memetických svalů potřebných k vytváření řeči. Ale zdá se, že tento projev je jen vrcholem ledovce, jímž je velmi základní a velmi stará struktura fungování mozku.

Do hlavy mi nevidíš

Mnoho z filozofické práce osvícenských empiriků bylo později vědeckou komunitou zavrženo jako slepý tip, ale minimálně jeden model se v dnešní filozofii biologie stále drží. Descartes se pokusil obhájit lidský přístup ke zvířatům docela zajímavou úvahou, která má přesah i do biologie: Pokud lidská kultura je to, co nás vzdaluje od přirozenosti - od staré genetické směrnice, jak by naše životy měly vypadat, pak svoboda člověka se skutečně vyznačuje tím, že se dokáže odpoutat od veškerých biologických potřeb. V Descartově pojetí je pak hřích takový skutek, který se nechává unášet zvířecími pudy jednajícími sobecky a prvoplánově a duše jsou svobodná rozhodnutí, která člověk, který se neřídí jen zvířecími pudy, vytváří.

V lidské kultuře existuje mnoho prvků "zvířeckosti", prvků, které nám nevědomky pomáhají zvítězit v evolučním zápase. Tyto prvky jsou výsledkem takzvané makroevoluce - evoluce, která je zápasem mezi rodinami, kmeny, smečkami a hejny. Filozofický koncept homo duplex říká, že postupným výběrem soudržnějších a spoluprácechtivějších jedinců se v člověku vyvinulo jakési "druhé patro" vnímání. Je to touha po tom být součástí kolektivu, kterou mají podle teorie naplňovat náboženské systémy, jejich cílem je mystické sjednocení s jakousi vyšší entitou a mohla by být docela dobrým vysvětlením mnoha psychologických jevů spojených s náboženským praktikováním.

Podle některých antropologů skutečně existuje toto prázdné místo v lidské psychice a potřeba uměleckého vyjádření nebo náboženské příslušnosti je vyplavením velmi starého evolučního principu: že totiž altruismus je pro skupinu jako celek výhodnější.

V tomto ohledu skutečně zřejmě existuje i to, čemu se lidově říká "pud sebezáchovy", jakýsi lidský reflex, který ve výjimečných situacích nenechá signál projít racionálním koncovým mozkem. Stejně fungují všechny reflexy - jsou přímou spojkou od impulsu k reakci, která neprochází stejnými částmi mozku jako logické uvažování nebo vytváření rozhodnutí a často (jako například Babinského reflexy) nám umožňují spatřovat některé staré neurální cesty zakódované už od dob, kdy jsme se pohupovali na stromech.

Podle mého názoru je ale naprosto neuvěřitelné, že něco takového můžeme vůbec uvažovat, že je tedy jasné, kde je ona hranice vědomého rozhodnutí (přestože je velice rozmazaná). Přes všechny ty evoluční pozůstatky, které byly rozebírány v minulých dílech se člověk může zastavit a vědomě se rozhodnout - bez ohledu na to, co moje rozhodnutí znamená pro budoucnost mých genů. Nesporně existuje prvek vědomí, který nám umožňuje zhodnotit veškerou situaci naprosto svobodně - mohu si napsat všechna pro a proti a moje rozhodnutí bude čistým výsledkem racionální úvahy.

Anebo alespoň to dělá mozek tak dobře, že to jako svobodná rozhodnutí pociťujeme. Je totiž sporné, jestli čin, který provedete pod nátlakem je činěn svobodně. A z pohledu lidských rozhodnutí je tomu právě tak: V mozku nás k tomu, abychom plodili potomky a sdíleli zdroje, motivují stále stejné látky, jako všechny ostatní zvířata - možná jsme tedy ty opice, které se rozhodovaly ve prospěch svých potomků, a proto přežily. Bylo by totiž absurdní, aby se dnešních dob dožil mozek, který má například silné přirozené sebevražedné sklony.

Tento fenomén velice zajímavě vystihuje český biolog Jaroslav Flegr: Ano naše rozhodnutí jsou maximálně svobodná - můžeme dělat, co chceme. Nemůžeme však chtít co chceme. Z tohoto pohledu je irelevantní, že determinismus nám diktuje, že dnes odpoledne budeme chtít jít do kina, protože ta možnost, která se stane je přesně ta, kterou chceme, bez ohledu na to, co bylo první (totiž co rozhodlo, co chceme).

Ať tak či tak, svobodné rozhodnutí je něco, čemu stále filozofie úplně nerozumí a kupodivu je to podivná vlastnost vesmíru, která možná ani materialisticky zodpověditelná není.