Zejména v posledních dnech se zdá, že člověk má přirozenou tendenci nenávidět příslušníky jiných ras. To by dávalo smysl - ne snad proto, že by hrozilo špatné nakombinování genů jiných ras (značná část se zamíchá i při klasickém skládání chromosomů, ale proto, že cílem evoluce ve skutečnosti není rozšíření co nejvíce potomků, ale rozšíření co nejvíce genů. Takže teoreticky by mohl u nějakého živočicha existovat znak, který si vyvinul aby se křížil se sobě podobnými jedinci, a tak učiněji rozšířit své geny. Jenže alespoň u vyšších organismů je opačný tlak mnohanásobně vyšš, a proto se u nich pravděpodobně žádný znak tímto způsobem nerozšířil. Pokud by ale nešlo přímo o páření, nýbrž třeba o přátelskou pomoc, je pravděpodobné, že si budeme vybírat lidi nám biologicky spíše blízké (nebo naopak velmi vzdálené - geny potenciálního partnera).
Speciace je proces vytváření nových druhů. V tomto duchu by teoreticky mělo být pro druh (pro velkou populaci, kde nehrozí příbuzenecké křížení) výhodné se rozdělit na slabší a silnější jedince: Silní jedinci by si prostě vybírali ty nejsilnější samičky a na slabší jedince by zůstaly ne tak atraktivní samičky. Pokud by celá skupina získala přístup k nějakému hodnotnému zdroji živin, většinu by dostali nejsilnější v populaci, slabší jedinci by snědli jen trochu (nemuseli by nutně prohrát v boji o tento zdroj živin, zkrátka by méně lovili a méně jedli jako je v přírodě běžné). Chybí zde ta "střední vrstva" jedinci, kteří populaci posouvájí k jejich fenotypickému průměru (zamezují tak rozšíření výhodných genů) a zároveň berou látky potomkům silných jedinců. Zatím ale neznáme druh, pro který by mohl vzniknout tímto procesem (ale je možné, že tu slabší větev populace jsme prostě nenašli.
Podobné chování je vlastní i třeba zvířatům, které zabíjejí své slabší potomky. Ve středověku byl průměrný věk dožití možná kolem 30, pokud jste ale dosáhli už 20, měli jste dobrou šanci, že oslavíte i své šedesátiny.
Český evoluční biolog Jaroslav Flegr mé hypotéze trochu nahrává tím, že v knize Evoluční tání uvádí, že pro některé znaky organismu je výhodnější, aby se předávali s výhodou jedince s výchylkou 1-9% evoluční fitness oproti průměru, než aby se rozšířil s výchylkou 4-6% zdatnosti navíc.
Také tomu svědčí například fakt, že v místech na Zemi, kde je největší hustota osídlení je také největší jazykový diverzita (nejvíce jazyků na hektar). Právě podél Gangy už několik tisíc let platila pravidla, která rozdělují společnost na určité třídy (hiearchie samozřejmě ale není případ jen Indie).
Co největší snahu o distancování se od jiných kmenů můžeme ale také vidět v samotné struktuře světových kultur. Například zatímco kolumbijský indiánský národ Nes-Perséů uctíval rysa ve svých mýtech jako zbožštělou bytost, která mezi lidi vnesla řemesla, okolní kmeny ho lovily jako škodolibého démona s těmi nejhoršími vlastnostmi.
Speciace je proces vytváření nových druhů. V tomto duchu by teoreticky mělo být pro druh (pro velkou populaci, kde nehrozí příbuzenecké křížení) výhodné se rozdělit na slabší a silnější jedince: Silní jedinci by si prostě vybírali ty nejsilnější samičky a na slabší jedince by zůstaly ne tak atraktivní samičky. Pokud by celá skupina získala přístup k nějakému hodnotnému zdroji živin, většinu by dostali nejsilnější v populaci, slabší jedinci by snědli jen trochu (nemuseli by nutně prohrát v boji o tento zdroj živin, zkrátka by méně lovili a méně jedli jako je v přírodě běžné). Chybí zde ta "střední vrstva" jedinci, kteří populaci posouvájí k jejich fenotypickému průměru (zamezují tak rozšíření výhodných genů) a zároveň berou látky potomkům silných jedinců. Zatím ale neznáme druh, pro který by mohl vzniknout tímto procesem (ale je možné, že tu slabší větev populace jsme prostě nenašli.
Podobné chování je vlastní i třeba zvířatům, které zabíjejí své slabší potomky. Ve středověku byl průměrný věk dožití možná kolem 30, pokud jste ale dosáhli už 20, měli jste dobrou šanci, že oslavíte i své šedesátiny.
Český evoluční biolog Jaroslav Flegr mé hypotéze trochu nahrává tím, že v knize Evoluční tání uvádí, že pro některé znaky organismu je výhodnější, aby se předávali s výhodou jedince s výchylkou 1-9% evoluční fitness oproti průměru, než aby se rozšířil s výchylkou 4-6% zdatnosti navíc.
Také tomu svědčí například fakt, že v místech na Zemi, kde je největší hustota osídlení je také největší jazykový diverzita (nejvíce jazyků na hektar). Právě podél Gangy už několik tisíc let platila pravidla, která rozdělují společnost na určité třídy (hiearchie samozřejmě ale není případ jen Indie).
Co největší snahu o distancování se od jiných kmenů můžeme ale také vidět v samotné struktuře světových kultur. Například zatímco kolumbijský indiánský národ Nes-Perséů uctíval rysa ve svých mýtech jako zbožštělou bytost, která mezi lidi vnesla řemesla, okolní kmeny ho lovily jako škodolibého démona s těmi nejhoršími vlastnostmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat