Půl na půl

«návaznost na díl 19

Když se tedy tvoří vzpomínky, prakticky se pouze spojují všechny vjemy, které jsme v dannou chvíli pociťovali. Pokud na ně myslíme - vzpomíname - posilujeme tedy neurální cestu, algoritmus, který se nám co možná nejautentičtěji pokouší tyto pocity znovu navodit, pokud na ně nemyslíme, dříve nebo později se spojení ztratí - zapomeneme je.

Tato teorie nám pomáhá objasnit spousta psychologických jevů. Třeba déjà vu vzniká, pokud vjemy, které právě pociťujeme jsou natolik blízké, že máme pocit, jako bychom situaci prožívali znovu - v mozku máme totiž s těmito vjemy silně spojenou vzpomínku, takže nejeden zbloudilý signál nás tam zavede.

Déjà vu ale není jediním takovým jevem. Například jamais vu - pocit, který vniká, když si stále dokola opakujete nějaké slovo, až vám přijde strašně zvláštní a nepřirozené. Vjem spojený s tímto slovem se totiž zařadí mezi mnoho signálů, které soustavně dostáváme (např. nos mezi očima, slepá skvrna či slabé signály) a náš mozek se již naučil ignorovat.

Presque vu je pak vlastně opak. Znamená  to, že jste si jistí, že něco víte, už už to máte na špičce jazyku, ale za žádnou cenu si na ono slovo nemůžete vzpomenout. Zjistilo se, že mozek totiž nalezne nějaké vcelku velmi podobné slovo a pak pomáhá našim snahám tím, že se snaží blokovat zprávy od slov ostatních - naneštěstí včetně onoho hledaného slova. Toto bylo i velmi dobře ověřeno v experimentech, kdy měla skupina lidí zadané stejné blokující slovo a snažili se přijít na podobné. Lidé si na název nemohli vzpomenout, ale dyž přišel někdo zvenčí, vzpomenul si hned.

Ačkoliv to často vypadá, že psychologické teorie se tvořily bez jakýchkoliv hlubších posudků, přesto často později objevíme jejich funkčnost (ostatně tak, jako úspěch mladého šalamouna z komiksu). Mnoho psychologů ještě před jakýmikoli neurologickými pokusy (např. Erik Erikson) prohlašovalo, že většinu naší osobnoti formuje naše mládí. To se potvrdilo v pokusus s krysami, které nejvíce lízaly své potomky, pokud je matky nejvíc lízaly v mláddí, a k změně této kutečnosti nepomohly ani kruté matky v dospívání či horší podmínky. Vlastně to ale dává smysl. Mládí je obdobím největšího rozpínání mozku a může dát vzniknout základnímu rozpoložení naših myšlenek - charakteru. Ve velmi nedávných výzkumech zjistili, že lidský mozek záměrně odstraňuje vzpomínky z mládí, aby uvolnil nový prostor. Zachovány jsou tedy pouze vzpomínky proceduální paměti, to, co se naučíme ne zapamatujeme, v prvních letech života.