Krása a její vnímání z dálky vypadá, jako něco mimo dosah evoluce, a v mnohém možná opravdu je "vedlejším produktem", při bližším pohledu ale můžeme i zde vidět miliony let práce evolučních mechanismů.
Standardní vysvětlení evoluce vnímání krásy spočívá v pohlavním výběru. To znamená selekci takových jedinců, kteří se nejvíc líbí samicím. Pokud samice dokážou rozeznat mezi zdravé a silné samce od slabých a zchátralých, jejím potomkům se pravděpodobně bude dařit lépe. Ve výsledku vzniká koevoluce samců a samiček, jak se snaží jedni přelstít druhé a rozšířit se v populaci na úkor třeba skutečně silných jedinců. Ale o tom jindy.
Proto jsou ideály krásy blízko ideálům zdravého jedince - což od pravěku až do poloviny minulého století znamenalo kromě svalů a nepoškozeného těla také tukové zásoby. Třeba pro srny to znamená vznosné rohy nikoli proto, že by někdy sloužily k odhánění medvědů, ale proto, že jedinec, který si může dovolit celý rok nasbírat tak ohromné množství vápníku musí zřejmě dobře vyhledávat zdroje a pravděpodobně není napaden žádnými parazity. Sekundárně pak nabily funkce zbraně v námluvních bojích mezi samci. U dvoumetrového rohu narvalích samců zase zřejmě primárně hrála roli možnost provrtat se ledem na kyslík a sekundárně vznikl jako znak dobře živeného jedince.
Časté jsou také obrazce. Evoluce ornamentů je dlouhá a velice komplikovaná, protože jsou vnějším projevem skládání DNA rodičů, který se objevil na různých částech kůže potomka podle dominance toho kterého rodiče. Samice zřejmě podle ornamentů nějak dokáží poznat genetickou výbavu samce, ale jistě se to liší druh od druhu a proces má mnoho úrovní (např. pokud si vyvinou silnější samci levný způsob, jak dát svou zdatnost najevo, partnerky, které tento trik odhalí a budou si je vybírat, uspějí).
Další roli hraje fakt, že na barevné ornamenty skutečně reálně potřebujete více látek (zdrojů). Samice si také kupodivu někdy raději vyberou excentrického jedince, který v populaci vyniká. To může dát prostor vzniku rozsáhlých struktur - nejdříve byl "jiný" ten samec s červeným ocasem, ale když se v populaci začali objevovat pouze samci s červeným ocasem, "jiný" začal být ten s červeným ocasem a žlutou tečkou.
To může dát prostor vzniku rozsáhlých struktur - nejdříve byl "jiný" ten samec s červeným ocasem, ale když se v populaci začali objevovat pouze samci s červeným ocasem, "jiný" začal být ten s červeným ocasem a žlutou tečkou. Takže ve finále znaky na kůži zvířat nám řeknou více spíš o jich adresáti, všechny jsou totiž určené pro nějaké oko. Většina dravců zřejmě dokáže dobře rozpoznat žlutou a černou, takže se snadno naučí se jí vyhýbat, květy jsou zase barevné, kulaté a symetrické pro oka opylovačů. Barva na kůži je ale jen zlomek ze všech způsobů, jak zvíře může projevit svůj genom (feromony, chování, ptačí dialekty, námluvní rituály), barva se ale dá jednoduše pozorovat, rozumíme ji a sami ji používáme, takže bez problému rozeznáme "krásné" vzory (barevné květy) od nekrásných (výstražné u vosy).
To může dát prostor vzniku rozsáhlých struktur - nejdříve byl "jiný" ten samec s červeným ocasem, ale když se v populaci začali objevovat pouze samci s červeným ocasem, "jiný" začal být ten s červeným ocasem a žlutou tečkou. Takže ve finále znaky na kůži zvířat nám řeknou více spíš o jich adresáti, všechny jsou totiž určené pro nějaké oko. Většina dravců zřejmě dokáže dobře rozpoznat žlutou a černou, takže se snadno naučí se jí vyhýbat, květy jsou zase barevné, kulaté a symetrické pro oka opylovačů. Barva na kůži je ale jen zlomek ze všech způsobů, jak zvíře může projevit svůj genom (feromony, chování, ptačí dialekty, námluvní rituály), barva se ale dá jednoduše pozorovat, rozumíme ji a sami ji používáme, takže bez problému rozeznáme "krásné" vzory (barevné květy) od nekrásných (výstražné u vosy).
Nicméně odhalit celou podstatu krásy u člověka je téměř nemožné. Naše oko je například velmi odlišné od klasické světločivné kamery i skládáním barev (třeba ženy mají o jeden čípek na vnímání červené víc a modrá s červenou by vůbec neměla dávat fialovou), jenže dosud nelze určit, jestli za to může krása. A je klidně možné, že stálým mícháním genů se vnímání krásy přizpůsobilo jakémusi náhodnému průměru, protože zde funguje autoelexe - pokud se rozšíří úspěšný samec, pravděpodobně jejich potomci budou také vnímat úspěšné samce podobně jako jejich babičky a prababičky.
Ukázalo se, že některé druhy amazonské láčkovky (masožravé) dokáží vábit mouchy díky vypouštění chemikálií, které zapáchají podobně, jako hnijící maso. Pokud to mouchy vnímají jako krásné, je krása intuici mnohem vzdálenější a záhadnější, než se může zdát.
Ukázalo se, že některé druhy amazonské láčkovky (masožravé) dokáží vábit mouchy díky vypouštění chemikálií, které zapáchají podobně, jako hnijící maso. Pokud to mouchy vnímají jako krásné, je krása intuici mnohem vzdálenější a záhadnější, než se může zdát.
S dostatečným vzorkem výpovědí ale ani krása není subjektivní hodnotou a odráží naši evoluční minulost - vezměme si v úvahu, že žádná nepříjemná scéna (násilná/patogenní/kde je hrozba) by za krásnou považována nebyla (možná s výjimkou adrenalinových sportů). Když ale byly prováděny výzkumy, které měly zjistit společné rysy představy příjemné krajiny po celém světě, model docela seděl pro africké savany se zvěří a příjemnou říčkou, tam, kde se měla poprvé projevit chůze po dvou a ztráta ocasu a srsti, pro počátek "moderního člověka" jak ho vnímáme dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat