Strhující destinace

Dá se předpokládat, že za 530 milionů let se život na Zemi promění stejně, jako se vyvinul před 530 miliony let s prvními strunatci. Tato doba není zanedbatelná ani z perspektivy vesmíru – samotný život existuje zhruba čtvrtinu doby života vesmíru. A přestože byste asi těžko přirozeně zařadili vorvaně a roztoče do stejné kategorie (zvířata), stále v principu sdílí většinu orgánových soustav. Nicméně i pokud bychom chtěli definovat, co hledáme na exoplanetách, máme více možností, než pouze porovnávat nálezy se zelenými mužíčky.

Jistě, definice života nám mohou dát dobrý odhad toho, co má život společného a jak funguje. Ale zatím zůstává skrytý komplexní termodynamický a informační model, který v posledních letech vědci počítají, včetně počítačových simulací, které vysvětlují fundamentální mechanismy za biologickou evolucí. Teoreticky tak lze vypočítat nejen to, jestli se mohl život v nějakých (méně horkých/více horkých) podmínkách vyvinout, ale také s jakou pravděpodobností se musel vyvinout, čistě jako organizovaný disipační systém uprostřed chaosu. Taková pravděpodobnost však není jedno jednoduché číslo, pokud se systém stane stabilní, je rázem mnohem větší šance, že třeba začne formovat dlouhé řetězce, než kdyby jsme pouze počítali pravděpodobnost výskytu několika milionů aminokyselin v potřebné kombinaci, aby vytvořili nějaký systém, který dokáže vyrobit sám sebe. Existuje mnoho modelů a ne vždy se vzájemně překrývají. Primární teorie je jasná: Jak už si všiml Aristoteles, ve vesmíru se hromadí stabilní systémy (všechno se snaží dostat do klidu). A statisticky vzrůstá entropie, jak tepelná (rozložení rychlých částic na ploše), tak informační (zanikání vzorů ústící v homogenní), takže částice se musí uchýlit buď do molekul, kde se pozitivní a negativní náboje a kinetická energie vyrovnají do jednotného (pravidelného) kmitání, nebo se rozpadnout na nejjednodušší části. Nejpravděpodobněji však bude energie rovnoměrně rozkládána.

Byly navržené modely, jak vůbec v první řadě život umožnil předávat genetickou informaci. Ještě před samotným objevením, čtyřpísmenného kódování DNA se zjistilo například, že v DNA musí existovat určité mechanizmy, které pomáhají vybírat z genomů některé geny, protože výsledky produkce některých proteinů by byly nesmyslné. Jiné například uvádí, že živé systémy jsou jednoduše malé homeostázní ostrůvky, obaly se specifickými podmínkami, ze kterých se pak vyvinuly veškeré seberegulující mechanizmy.

Dnes uvažované teorie zahrnují třeba takzvané „živé jíly“, teorii, která počátek vysvětluje pomocí jílů, které ve vhodném prostředí samovolně rostou a následně se dělí. Většina dnes uvažovaných teorií zahrnuje látky, které umožňují vznik komplexních struktur. I když rostou jíly, pouze vyrovnávají potenciál okolí, takže informačně spojené stabilní systémy s větší pravděpodobností umožní skrze složitější proces sebereplikace – vždyť i třeba vyrovnávání entropie na Zemi je jen podmnožinou vyrovnávání obrovského energického nepoměru Slunce a vakua kolem. Nicméně od komplexity (chaosu) k organizovanost, kterou vykazují živé systémy je ještě daleko.

V jednoduchosti

Krása a její vnímání z dálky vypadá, jako něco mimo dosah evoluce, a v mnohém možná opravdu je "vedlejším produktem", při bližším pohledu ale můžeme i zde vidět miliony let práce evolučních mechanismů.

Standardní vysvětlení evoluce vnímání krásy spočívá v pohlavním výběru. To znamená selekci takových jedinců, kteří se nejvíc líbí samicím. Pokud samice dokážou rozeznat mezi zdravé a silné samce od slabých a zchátralých, jejím potomkům se pravděpodobně bude dařit lépe. Ve výsledku vzniká koevoluce samců a samiček, jak se snaží jedni přelstít druhé a rozšířit se v populaci na úkor třeba skutečně silných jedinců. Ale o tom jindy.

Proto jsou ideály krásy blízko ideálům zdravého jedince - což od pravěku až do poloviny minulého století znamenalo kromě svalů a nepoškozeného těla také tukové zásoby. Třeba pro srny to znamená vznosné rohy nikoli proto, že by někdy sloužily k odhánění medvědů, ale proto, že jedinec, který si může dovolit celý rok nasbírat tak ohromné množství vápníku musí zřejmě dobře vyhledávat zdroje a pravděpodobně není napaden žádnými parazity. Sekundárně pak nabily funkce zbraně v námluvních bojích mezi samci. U dvoumetrového rohu narvalích samců zase zřejmě primárně hrála roli možnost provrtat se ledem na kyslík a sekundárně vznikl jako znak dobře živeného jedince.

Časté jsou také obrazce. Evoluce ornamentů je dlouhá a velice komplikovaná, protože jsou vnějším projevem skládání DNA rodičů, který se objevil na různých částech kůže potomka podle dominance toho kterého rodiče. Samice zřejmě podle ornamentů nějak dokáží poznat genetickou výbavu samce, ale jistě se to liší druh od druhu a proces má mnoho úrovní (např. pokud si vyvinou silnější samci levný způsob, jak dát svou zdatnost najevo, partnerky, které tento trik odhalí a budou si je vybírat, uspějí).

Další roli hraje fakt, že na barevné ornamenty skutečně reálně potřebujete více látek (zdrojů). Samice si také kupodivu někdy raději vyberou excentrického jedince, který v populaci vyniká. To může dát prostor vzniku rozsáhlých struktur - nejdříve byl "jiný" ten samec s červeným ocasem, ale když se v populaci začali objevovat pouze samci s červeným ocasem, "jiný" začal být ten s červeným ocasem a žlutou tečkou.
To může dát prostor vzniku rozsáhlých struktur - nejdříve byl "jiný" ten samec s červeným ocasem, ale když se v populaci začali objevovat pouze samci s červeným ocasem, "jiný" začal být ten s červeným ocasem a žlutou tečkou. Takže ve finále znaky na kůži zvířat nám řeknou více spíš o jich adresáti, všechny jsou totiž určené pro nějaké oko. Většina dravců zřejmě dokáže dobře rozpoznat žlutou a černou, takže se snadno naučí se jí vyhýbat, květy jsou zase barevné, kulaté a symetrické pro oka opylovačů. Barva na kůži je ale jen zlomek ze všech způsobů, jak zvíře může projevit svůj genom (feromony, chování, ptačí dialekty, námluvní rituály), barva se ale dá jednoduše pozorovat, rozumíme ji a sami ji používáme, takže bez problému rozeznáme "krásné" vzory (barevné květy) od nekrásných (výstražné u vosy).

Nicméně odhalit celou podstatu krásy u člověka je téměř nemožné. Naše oko je například velmi odlišné od klasické světločivné kamery i skládáním barev (třeba ženy mají o jeden čípek na vnímání červené víc a modrá s červenou by vůbec neměla dávat fialovou), jenže dosud nelze určit, jestli za to může krása. A je klidně možné, že stálým mícháním genů se vnímání krásy přizpůsobilo jakémusi náhodnému průměru, protože zde funguje autoelexe - pokud se rozšíří úspěšný samec, pravděpodobně jejich potomci budou také vnímat úspěšné samce podobně jako jejich babičky a prababičky.
Ukázalo se, že některé druhy amazonské láčkovky (masožravé) dokáží vábit mouchy díky vypouštění chemikálií, které zapáchají podobně, jako hnijící maso. Pokud to mouchy vnímají jako krásné, je krása intuici mnohem vzdálenější a záhadnější, než se může zdát.

S dostatečným vzorkem výpovědí ale ani krása není subjektivní hodnotou a odráží naši evoluční minulost - vezměme si v úvahu, že žádná nepříjemná scéna (násilná/patogenní/kde je hrozba) by za krásnou považována nebyla (možná s výjimkou adrenalinových sportů). Když ale byly prováděny výzkumy, které měly zjistit společné rysy představy příjemné krajiny po celém světě, model docela seděl pro africké savany se zvěří a příjemnou říčkou, tam, kde se měla poprvé projevit chůze po dvou a ztráta ocasu a srsti, pro počátek "moderního člověka" jak ho vnímáme dnes.

Země Nezemě

Ať už se diskutuje etika zacházení se zvířaty v jakékoliv souvislosti, debata vždy skončí u jednoho: Zvířata nemají žádný způsob jak nám cokoli o sobě sdělit, a proto je zbytečná diskuse o jejich stavu vědomí.
Jakkoli je pravda, že o vědomí zvířat nemůžeme vědět stoprocentně nic, správnou vědeckou metodou by bylo nikoli jakýkoli výzkum zavrhnout, ale, jako vždy porovnat známky, které u zvířat připomínají lidské chování s lidskou mentalitou.
Je velice těžké odhadovat, co se odehrávalo v hlavách prehistorických lidí, ale je téměř jisté, že zemědělství bylo jedním z prvních projevů kreativní adaptability, kdy člověk vysledoval přírodní proces a záměrně se rozhodl ho napodobit. Například u výroby zbraní nebo stavby přístřešků ještě mohlo jít o plynulou evoluci, kdy například rodiče raději spávali pod velkými větvemi a jejich potomci se je snažili napodobit přisouvání zrovna takových, ale zemědělství je podle antropologa Miroslava Kutílka prvním zřejmým příkladem racionální úvahy za účelem užitku. Nicméně ani tady není nic jisté. První domestikovaná zvěř byla pravděpodobně brána jako potravina skladována na útlejší časy, jak byla držena v nějaké ohradě, pravěcí nomádi jistě potřebovali něco na způsob trávy, čím by mohli drženou zvěř krmit, a když začali takovou nosit k ohradě, nevědomky také možná položili základní kameny agrokultury - to by také částečně vysvětlovalo proč prvními domestikovanými plodinami nebylo ovoce nebo zelenina, ale plodiny, které dnes používáme na výrobu pečiva.
Jistě, velikost mozku je asi největším oddělujícím znakem zvířat a lidí. Nicméně všechno, co dnes lidé považují za kulturu, co staví a vyrábějí není výsledkem evolucí těch, co to takto dělali. Kdyby nebyl člověk vychováván ve společnosti, která ho naučila mluvit a užívat nástrojů, neměl by docela jistě moc daleko k divoké zvěři.
Skutečně, mnozí antropologové přikládají velký význam jazyku ne jako prostředku komunikace nebo upevňování společenských vztahů, což je většinou jen věc velmi základní gestikulace, ale jako prostředku k myšlení. Je to jakási zkratka. Podle teorie X lze i matematicky vypočítat, že pokud nějaký řetězec informací nahradíme za kratší vyjádření, výrazně si ušetříme práci v předávání informací. A opravdu, tento jev můžeme i pozorovat každý ve svém individuálním procesu učení - důvod, proč děti nechápou koncepty, o kterých se baví dospělí, je většinou, protože nemají žádnou představu pro konkrétní slova, a tak než by se dostaly k pochopení jedné části mechanismu, zapomněli by jinou. A ukazuje se skutečně, že hlavním faktorem inteligence člověka je schopnost zapamatovávat si dosud učiněný proces, a přesně to je vlastnost, kterou si muži zřejmě vyvinuli lépe. Sami se můžete otestovat v IQ testech, kde jde často například o manipulaci 3D objektu v představě. To, co potřebujete je "přesunout" si v hlavě jednotlivé kostičky tak, abyste nezapomněli, kam jste umístili ty první.
Pravým důvodem, proč zvířata nemají tak vyvinutou civilizaci jako my je jednoznačně to, že nemají žádný způsob, jak si nabyté znalosti předávat. Ano, i bohatství civilizací samo je výsledkem směsice pokroku a dosud budovaného materiálního bohatvství. A vzhledem k tomu, že k nějakému takovému předávájí je zapotřebí složitý komunikační prostředek, je možné, že kdyby zvířata dokázala komunikovat něčím, jako je lidský jazyk, její vyvinutost by se stala srovnatelnou. Skutečně, v poslední době byl nalezen i gen FOXP2, který v lidech vytváří vývoj memetických svalů potřebných k vytváření řeči. Ale zdá se, že tento projev je jen vrcholem ledovce, jímž je velmi základní a velmi stará struktura fungování mozku.

Do hlavy mi nevidíš

Mnoho z filozofické práce osvícenských empiriků bylo později vědeckou komunitou zavrženo jako slepý tip, ale minimálně jeden model se v dnešní filozofii biologie stále drží. Descartes se pokusil obhájit lidský přístup ke zvířatům docela zajímavou úvahou, která má přesah i do biologie: Pokud lidská kultura je to, co nás vzdaluje od přirozenosti - od staré genetické směrnice, jak by naše životy měly vypadat, pak svoboda člověka se skutečně vyznačuje tím, že se dokáže odpoutat od veškerých biologických potřeb. V Descartově pojetí je pak hřích takový skutek, který se nechává unášet zvířecími pudy jednajícími sobecky a prvoplánově a duše jsou svobodná rozhodnutí, která člověk, který se neřídí jen zvířecími pudy, vytváří.

V lidské kultuře existuje mnoho prvků "zvířeckosti", prvků, které nám nevědomky pomáhají zvítězit v evolučním zápase. Tyto prvky jsou výsledkem takzvané makroevoluce - evoluce, která je zápasem mezi rodinami, kmeny, smečkami a hejny. Filozofický koncept homo duplex říká, že postupným výběrem soudržnějších a spoluprácechtivějších jedinců se v člověku vyvinulo jakési "druhé patro" vnímání. Je to touha po tom být součástí kolektivu, kterou mají podle teorie naplňovat náboženské systémy, jejich cílem je mystické sjednocení s jakousi vyšší entitou a mohla by být docela dobrým vysvětlením mnoha psychologických jevů spojených s náboženským praktikováním.

Podle některých antropologů skutečně existuje toto prázdné místo v lidské psychice a potřeba uměleckého vyjádření nebo náboženské příslušnosti je vyplavením velmi starého evolučního principu: že totiž altruismus je pro skupinu jako celek výhodnější.

V tomto ohledu skutečně zřejmě existuje i to, čemu se lidově říká "pud sebezáchovy", jakýsi lidský reflex, který ve výjimečných situacích nenechá signál projít racionálním koncovým mozkem. Stejně fungují všechny reflexy - jsou přímou spojkou od impulsu k reakci, která neprochází stejnými částmi mozku jako logické uvažování nebo vytváření rozhodnutí a často (jako například Babinského reflexy) nám umožňují spatřovat některé staré neurální cesty zakódované už od dob, kdy jsme se pohupovali na stromech.

Podle mého názoru je ale naprosto neuvěřitelné, že něco takového můžeme vůbec uvažovat, že je tedy jasné, kde je ona hranice vědomého rozhodnutí (přestože je velice rozmazaná). Přes všechny ty evoluční pozůstatky, které byly rozebírány v minulých dílech se člověk může zastavit a vědomě se rozhodnout - bez ohledu na to, co moje rozhodnutí znamená pro budoucnost mých genů. Nesporně existuje prvek vědomí, který nám umožňuje zhodnotit veškerou situaci naprosto svobodně - mohu si napsat všechna pro a proti a moje rozhodnutí bude čistým výsledkem racionální úvahy.

Anebo alespoň to dělá mozek tak dobře, že to jako svobodná rozhodnutí pociťujeme. Je totiž sporné, jestli čin, který provedete pod nátlakem je činěn svobodně. A z pohledu lidských rozhodnutí je tomu právě tak: V mozku nás k tomu, abychom plodili potomky a sdíleli zdroje, motivují stále stejné látky, jako všechny ostatní zvířata - možná jsme tedy ty opice, které se rozhodovaly ve prospěch svých potomků, a proto přežily. Bylo by totiž absurdní, aby se dnešních dob dožil mozek, který má například silné přirozené sebevražedné sklony.

Tento fenomén velice zajímavě vystihuje český biolog Jaroslav Flegr: Ano naše rozhodnutí jsou maximálně svobodná - můžeme dělat, co chceme. Nemůžeme však chtít co chceme. Z tohoto pohledu je irelevantní, že determinismus nám diktuje, že dnes odpoledne budeme chtít jít do kina, protože ta možnost, která se stane je přesně ta, kterou chceme, bez ohledu na to, co bylo první (totiž co rozhodlo, co chceme).

Ať tak či tak, svobodné rozhodnutí je něco, čemu stále filozofie úplně nerozumí a kupodivu je to podivná vlastnost vesmíru, která možná ani materialisticky zodpověditelná není.

Moudra věků

Přestože vědecké revoluce už několikrát v dějinách obrátili směr bádání o 180°, máme dobrou šanci, že to na čem současná věda stojí se v budoucnu pravděpodobně potvrdí. Statisticky bylo zjištěno, že čím více mají lidé informací z určitého oboru, tím se rapidně snižuje jejich sebevědomí v tomto oboru (mají za to, že o dané věci vědí méně). To stvrzuje jeden dlouho známý fakt: Dokud má člověk o něčem málo informací, zřejmě asi ani neví, jaké informace by mohl získat, neví ani co by mohl vědět. Jelikož se ale množství našich znalostí v posledních staletích mnohonásobně zvětšilo, škála našich znalostí se zdá být daná. Přesto, musíme počítat s tím, že nemůžeme vědět, co ještě nevíme.

Před podobnou revolucí stáli i vědci na počátku minulého století. V té době došlo k rozvoji do té doby nevídaných oborů: kvantové mechaniky a teorie relativity. Tyto teorie vyvracely všechno, co do té doby materialistická empirická věda dokázala a dokonce znamenaly průlom i ve filosofii, nyní byl reálný koncept náhody, čas a prostor se vzájemně ovlivňovaly, částice se chovaly jinak, když je nikdo nepozoroval a veškerý pohyb ve vesmíru začala omezovat tajemná rychlost světla, veškerá hmota ve vesmíru se koncentrovala do jakýchsi nerozdělitelných částic.

Matematika přinesla v průběhu historie mnoho šílených teoretických konceptů, které byly považovány za obyčejnou myšlenkovou hříčku. Komplexní čísla, teorie grup, hypertělesa nebo limity však dnes své uplatnění našli, v matematice černých děr, M-teorii i právě v relativistickém zakřivení prostoru.

Stejně tak i zmíněné nové fyzikální obory dnes tvoří nedílnou součást výpočtů pro mnohé technologie, ačkoliv byly objeveny téměř náhodou. Teorie relativity pomohla vývoji GPS a jaderné energetiky, kvantová teorie zase umožnila zrodu laserů, polovodičů nebo některých radiofarmak.

A i přestože teorie relativity byla v době svého vzniku teorie relativity obdivována především intelektuály, kteří věřili ve "vědu pro vědu", která se jen snaží pochopit zákony vesmíru a zkoumala malé odchylky v astronomických číslech kosmických objektů, dnes je fakt že hmota zakřivuje časoprostor využíván například při mapování jeskyní v terénu. A i když možná některé poznatky vědy vypadají jako marné tápání v prazvláštních přírodních zákonech, máme dobrou šanci, že všechny budou jednou využity.

Boží mlýny

«návaznost na Qartán 30

Dnes již existuje celá řada studií, které dokládají, že základy našeho vnímání, chování i osobnosti úzce souvisí s naším raným dětstvím. Erik Erikson tento poznatek vysvětloval jako důsledek psychologických rozporů (tlaků z různých stran), které člověk v tom kterém věku musí řešit (např. ve věku 4-5 let by to byl rozpor mých vlastních zájmů oproti cizím).

Současná neurologie by k tomuto poznatku mohla dodat ještě hlubšího. Jak totiž evoluce postupuje dopředu, nosíme si sebou hromadu velmi starých genů, které prostě jen nejsou dostatečně škodlivé na to, aby byly vymýceny selekčním tlakem, případně jsou umístěny na chromosomech blízko nějakých důležitých genů. Pro tak složitý systém, jako je lidský mozek je zřejmě tento efekt ještě výraznější.

Na ontogenetickém vývoji člověka jsou vidět rostoucí (a zanikající) žábry, blány i ocas. Stejně tak se nejdříve vyvíjí část, kterou více méně sdílíme se zvířaty: mícha a mozkový kmen, části zodpovědné za (většinu) funkcí těla, kterou nekontrolujeme myslí.

Když se po narození důkladněji vyvíjí koncový mozek, zodpovědný za racionální myšlení nebo ukládání vzpomínek, mohou rozhodovat maličkosti. Tím, že mozek je skutečně pouze komplikovaný systém zaznamenaných vzpomínek - vjemů a emocí co se cestou mozkem formují ve smysluplné myšlenky, první vjemy, které dítě zaznamená dají postupně základ veškerému dalšímu mozku.

Nemám teď na mysli "efekt přimknutí", který mají některá zvířata schopná aktivního pohybu již od prvního nádechu, ale vývoj základního rozvržení, které u dítěte vznikne během prvních měsíců, které vypadají jako plynulý pasivní příjem informací. Zpomalení růstu neuronů v pozdějším věku je skutečně částečně důsledkem "příliš mnoha" dat. Pokud se jedinec učí v raném dětství pouze jedním jazykem, termíny z tohoto jazyka v centru řeči začnou převažovat a po příchodu dalšího jazyka již bude dominantní jazyk součástí myšlení.

Bylo i ukázáno, že dětský, plastický mozek je, mnohem organizovanější než komplexní (tj. chaotický) chod mozku dospělého. Pokud má dítě v brzkém věku pouze několik zájmů jako potrava, teplo a ochrana, má na rozdíl od dospělého mnohem méně podnětů ke spojování. Podle některých neurologů je plasticita umožněna tkz. efektem Kevina Bacona: I přesto, že systém propojené sítě je mimořádně důmyslný (od vjemu bratranec Jiří po vjem mlékárna se dostanete přes několik málo mezikroků), síť ve které je málo vjemů je na propojení výrazně snazší.

Učený z nebe nespadl

I když deterministická věda, která pevně stanovuje, jak by se mělo pohybovat všechno ve vesmíru, existenci spojení mezi jakémukoliv spojení mezi "vědomím" a fyzickým světem příliš nenahrává, není vůbec vyloučeno, nikdy není vyloučeno, že tyto mechanismy zatím prostě nechápeme. Víme však, jaký je vztah mezi fyzickým světem a vědomím (ve smyslu mechanismu, který je významně spojen s námi (resp. s naším mozkem viz Qartán 29) a zpracovává naše příchozí informace).

To, že naše vědomí je ovlivňováno vnějším světem způsobuje, pokud nic jiného, čistě fakt, že naše zvířecí pudy stále hrají nějakou roli (a protože z toho, co víme je vědomí úzce spojené s mozkem, patrně musí být i ovlivněno samotné vnímání reality.

V raném mládí lidé křičí, pokud nejsou kolébáni, to nejspíš proto, že opičí mládě může být v klidu, dokud se klimbá na zádech matky, když je však opuštěné na zemi, hrozí, že bude pozřeno nějakým predátorem. Vůbec to, co je nám příjemné, co považujeme za krásné, je to co nám zajišťuje také vyšší šanci přežití, ať už je to prosluněná barevná krajina nebo malé chlupaté věci, které nás přímo vybízejí k tomu, abychom se o ně starali a své byty i oblečení regulujeme na teplotu kolem 20°, což antropologům pomohlo určit kdy jsme se zhruba začali ztrácet srst a že se lidstvo rozdělilo v severozápadní Africe.

Úplně největší vliv je možná vidět na lidských spontánních reakcích. Při negativních podnětech se nám vyplavuje stres či adrenalin a stupňuje se agresivita, při pocitu pocitu nadhledu se smějeme, čímž vydáváme podobné zvuky jako šimpanzi v kolektivu, pocit smradu nás dokáže odvést od potenciálně infekční oblasti a intuitivními pocity reagujeme na tygra i choulostivé výjevy. A v neposlední řadě je jisté, že vůbec všem pocitům se učíme; například štěňata, která byla odchována doslova v peřince bez jakýchkoli ostrých rohů apod. na bolestivé podněty později nereagovala. Vůbec veškeré motivace (nebo závislosti) bývají vysvětlovány příjemnými či nepříjemnými hormony jako je endorfin, které v našem mozku spojují příjemné vzpomínky s povelem, který udává tělu, aby podnět opakovalo.

Jak ale říká R. Feynman, krása není ochuzena, pokud ji rozumíme. Osobně myslím, že to, že se v mechanice živých organismů může vyvinout systém, který začne racionálně uvažovat a priorizovat pro vyšší ideály je se znalostí funkce mozku jako milionů světélkujících neuronů ještě mnohem pozoruhodnější jev.

Mé druhé já

Od dob, kdy lidé nosili rituální masky, přes středověké vnímání pokušení až do dnes (viz V hlavě) má lidstvo velkou tendenci rozdělovat svou duši (či své myšlení) na jednotlivé aktéry, jednající ve svůj prospěch. Vpravdě tyto teorie mají jistou oporu v psychologii skrze Freudovy teorie složek osobnosti. A skutečně, instinkty jistě ovlivňují naše chování, ale spíše spontánními emocemi, rozhodně jim nelze připsat jejich vlastní osobnost. Fakt, že vůbec vidíme svět v roli tohoto (a ne jiného) trilionu seskupených buněk, je dosud nevyřešenou záhadou vědy.

Současná biologie umisťuje lidskou osobnost do mozku a samotné uvědomování si sebe sama do středního mozku. Patrně zde leží odpověď na otázku, kdy by se moje vnímání sama sebe změnilo v jinou osobu, po té, co bychom vyměňovali neuron za neuronem z našich mozků (po přesídlení funkce některých středních částí mozku, tyto partie bývají také poškozeny třeba při derealizaci či schizofrenii). Nicméně i v těchto umístěních jsou jisté problémy: Tyto centra jsou s jinými částmi mozku úzce propojeny, a to nejen četnými spojeními, také značně svou funkci sdílení - prolínají se. Jistě byste neřekli, že je ztracena osobnost někoho, kdo náhle zapomněl všechno ze svého dosavadního života. Přesto, neurologové a psychologové se shodují, že naši osobnost z velké části vytváří naše vlastní zkušenost. Pokud by jednoduše chyběly spojení s některými vzpomínkami, naše emoce (třeba vnímání krásy) ohledně vnímaných věcí by byly změněny, tím pádem i naše morální soudy a rozhodnutí. Takže mezi prvkem osobnosti a vzpomínkou skutečně není jasná hranice.

Někdo by zde mohl namítnout, že vnímání ale přeci není věc pouze mozku. Jenže zde leží jádro pudla. Pokud mozek v noci třídí vzpomínky a vzniká sen, nemá mozek za cíl jakkoli vám pomoci "promítáním" šílené směsice jevů do vašich představ. Jde skutečně jen o to, že už samotný proces třídění je součástí vašich představ a svým způsobem jsou to vaše myšlenky. Možná jste slyšeli o fantomových končetinách, tedy pocitech lidí, kteří postrádají nějaký úd, ale přesto se jim zdá, že na něm cítí třeba šimrání. Pro lidský mozek to dokládá, že umístění centra bolesti (teď myšleno pocitu bolesti) do poškozené části těla je pouze mozkem vytvářená iluze.

Neplatí to ovšem univerzálně. Pro hmyz nebo chobotnice, co mají rozprostřený nervový systém po celém těle není kontrola těla natolik centralizována na jednom místě a například chapadla na podněty odlišně reagují a dokážou i přežívat sami několik hodin po oddělení od těla.

Některé současné teorie ale s určitou formou rozděleného vědomí počítají i pro lidi. Není důvod, proč by se vzpomínky (viz Qartán 18) nemohly napojovat i na neurony mimo vlastní mozek; jsou nahlášeny i případy lidí, kteří převzali některé vzpomínky původního vlastníka svého nově transplantovaného orgánu.

Ať tak či tak, víme, že všechno co má nějakou spojitost s naší osobností (nebo třeba s osobností zvířat) se nervového systému týká. To by nám možná mohlo být nápomocné, budeme-li se o nějaké nově nalezené mimozemské formě života budeme rozhodovat je-li vědomá (nebo jestli se smí pěstovat jako superefektivní palivo).

Černá vrána

Zejména v posledních dnech se zdá, že člověk má přirozenou tendenci nenávidět příslušníky jiných ras. To by dávalo smysl - ne snad proto, že by hrozilo špatné nakombinování genů jiných ras (značná část se zamíchá i při klasickém skládání chromosomů, ale proto, že cílem evoluce ve skutečnosti není rozšíření co nejvíce potomků, ale rozšíření co nejvíce genů. Takže teoreticky by mohl u nějakého živočicha  existovat znak, který si vyvinul aby se křížil se sobě podobnými jedinci, a tak učiněji rozšířit své geny. Jenže alespoň u vyšších organismů je opačný tlak mnohanásobně vyšš, a proto se u nich pravděpodobně žádný znak tímto způsobem nerozšířil. Pokud by ale nešlo přímo o páření, nýbrž třeba o přátelskou pomoc, je pravděpodobné, že si budeme vybírat lidi nám biologicky spíše blízké (nebo naopak velmi vzdálené - geny potenciálního partnera).
Speciace je proces vytváření nových druhů. V tomto duchu by teoreticky mělo být pro druh (pro velkou populaci, kde nehrozí příbuzenecké křížení) výhodné se rozdělit na slabší a silnější jedince: Silní jedinci by si prostě vybírali ty nejsilnější samičky a na slabší jedince by zůstaly ne tak atraktivní samičky. Pokud by celá skupina získala přístup k nějakému hodnotnému zdroji živin, většinu by dostali nejsilnější v populaci, slabší jedinci by snědli jen trochu (nemuseli by nutně prohrát v boji o tento zdroj živin, zkrátka by méně lovili a méně jedli jako je v přírodě běžné). Chybí zde ta "střední vrstva" jedinci, kteří populaci posouvájí k jejich fenotypickému průměru (zamezují tak rozšíření výhodných genů) a zároveň berou látky potomkům silných jedinců. Zatím ale neznáme druh, pro který by mohl vzniknout tímto procesem (ale je možné, že tu slabší větev populace jsme prostě nenašli.
Podobné chování je vlastní i třeba zvířatům, které zabíjejí své slabší potomky. Ve středověku byl průměrný věk dožití možná kolem 30, pokud jste ale dosáhli už 20, měli jste dobrou šanci, že oslavíte i své šedesátiny.
Český evoluční biolog Jaroslav Flegr mé hypotéze trochu nahrává tím, že v knize Evoluční tání uvádí, že pro některé znaky organismu je výhodnější, aby se předávali s výhodou jedince s výchylkou 1-9% evoluční fitness oproti průměru, než aby se rozšířil s výchylkou 4-6% zdatnosti navíc.
Také tomu svědčí například fakt, že v místech na Zemi, kde je největší hustota osídlení je také největší jazykový diverzita (nejvíce jazyků na hektar). Právě podél Gangy už několik tisíc let platila pravidla, která rozdělují společnost na určité třídy (hiearchie samozřejmě ale není případ jen Indie).
Co největší snahu o distancování se od jiných kmenů můžeme ale také vidět v samotné struktuře světových kultur. Například zatímco kolumbijský indiánský národ Nes-Perséů uctíval rysa ve svých mýtech jako zbožštělou bytost, která mezi lidi vnesla řemesla, okolní kmeny ho lovily jako škodolibého démona s těmi nejhoršími vlastnostmi.

Vánoční speciál

Emo Phillips řekl: "Myslíval jsem, že mozek je můj nejdůležitější orgán. Ale pak jsem si zamyslel: počkej, a tohle ti říká kdo?" Jako lidé máme až přirozenou tendenci přisuzovat veškerým věcem ve vesmíru s naší rasou. Už 2000 let před Matrixem se Aristoteles zabýval otázkou skutečné reality a není to tak dlouho od 19. století, kdy pohled na svět jako na konstrukt tvořený myslí převažoval.

V této souvislosti se mi velice líbí teorie "last thursdayism". Je to myšlenka, že, kdyby někdo vytvořil tento svět minulý čtvrtek, se všemi našemi vzpomínkami a vědomostmi, nebyli bychom ho schopni rozeznat od toho ve kterém momentálně žijeme. Na této teorii se mi strašně líbí to, že sice v každém bodě v čase až do přítomnosti můžeme legitimně uvažovat o platnosti last thursdayismu (či five minute agoismu), o budoucnosti takto smýšlet nemůžeme (nikdy nemůžeme říct "za deset minut bude stvořen svět" dokud těchto deset minut neuplyne).

Naštěstí, dokud máme více informací o světě, ve kterém počítáme, že všechno (včetně času a prostoru) vzniklo až v "okamžiku" Velkého třesku, než o  šíleném vědci, který se kde se vzal tu se vzal rozhodl vytvořit svět, který právě tak vypadá, princip Occamovy břitvy (musíme vždy přijmout co nejjednodušší teorii) nás vede k tomu last thursdayismu nevěřit (i když je stále toto rozhodnutí subjektivní - tedy není přímo jasné, že tato teorie je jednodušší).
Podobně absurdní souvislost mezi vesmírem a homo sapiens hledají vyznavači horoskopů či vesmírné energie. Přestože je ale existence spojitosti mezi lidským rytmem a slunovraty velmi nepravděpodobná, je jasné, že v průběhu roku se naše chování mění - například v teplejších měsících je nižší úroveň kriminality. Tento fakt by však šel vysvětlit mnoha jinými okolnostmi. Nicméně byly prokázany i komplikovanější závislosti, které už lze vysvětlit obtížněji (a které mají také biologický význam), a totiž že nejvíce dětí se rodilo (až do posledních desetiletí) na jaře.