Učený z nebe nespadl

I když deterministická věda, která pevně stanovuje, jak by se mělo pohybovat všechno ve vesmíru, existenci spojení mezi jakémukoliv spojení mezi "vědomím" a fyzickým světem příliš nenahrává, není vůbec vyloučeno, nikdy není vyloučeno, že tyto mechanismy zatím prostě nechápeme. Víme však, jaký je vztah mezi fyzickým světem a vědomím (ve smyslu mechanismu, který je významně spojen s námi (resp. s naším mozkem viz Qartán 29) a zpracovává naše příchozí informace).

To, že naše vědomí je ovlivňováno vnějším světem způsobuje, pokud nic jiného, čistě fakt, že naše zvířecí pudy stále hrají nějakou roli (a protože z toho, co víme je vědomí úzce spojené s mozkem, patrně musí být i ovlivněno samotné vnímání reality.

V raném mládí lidé křičí, pokud nejsou kolébáni, to nejspíš proto, že opičí mládě může být v klidu, dokud se klimbá na zádech matky, když je však opuštěné na zemi, hrozí, že bude pozřeno nějakým predátorem. Vůbec to, co je nám příjemné, co považujeme za krásné, je to co nám zajišťuje také vyšší šanci přežití, ať už je to prosluněná barevná krajina nebo malé chlupaté věci, které nás přímo vybízejí k tomu, abychom se o ně starali a své byty i oblečení regulujeme na teplotu kolem 20°, což antropologům pomohlo určit kdy jsme se zhruba začali ztrácet srst a že se lidstvo rozdělilo v severozápadní Africe.

Úplně největší vliv je možná vidět na lidských spontánních reakcích. Při negativních podnětech se nám vyplavuje stres či adrenalin a stupňuje se agresivita, při pocitu pocitu nadhledu se smějeme, čímž vydáváme podobné zvuky jako šimpanzi v kolektivu, pocit smradu nás dokáže odvést od potenciálně infekční oblasti a intuitivními pocity reagujeme na tygra i choulostivé výjevy. A v neposlední řadě je jisté, že vůbec všem pocitům se učíme; například štěňata, která byla odchována doslova v peřince bez jakýchkoli ostrých rohů apod. na bolestivé podněty později nereagovala. Vůbec veškeré motivace (nebo závislosti) bývají vysvětlovány příjemnými či nepříjemnými hormony jako je endorfin, které v našem mozku spojují příjemné vzpomínky s povelem, který udává tělu, aby podnět opakovalo.

Jak ale říká R. Feynman, krása není ochuzena, pokud ji rozumíme. Osobně myslím, že to, že se v mechanice živých organismů může vyvinout systém, který začne racionálně uvažovat a priorizovat pro vyšší ideály je se znalostí funkce mozku jako milionů světélkujících neuronů ještě mnohem pozoruhodnější jev.

Mé druhé já

Od dob, kdy lidé nosili rituální masky, přes středověké vnímání pokušení až do dnes (viz V hlavě) má lidstvo velkou tendenci rozdělovat svou duši (či své myšlení) na jednotlivé aktéry, jednající ve svůj prospěch. Vpravdě tyto teorie mají jistou oporu v psychologii skrze Freudovy teorie složek osobnosti. A skutečně, instinkty jistě ovlivňují naše chování, ale spíše spontánními emocemi, rozhodně jim nelze připsat jejich vlastní osobnost. Fakt, že vůbec vidíme svět v roli tohoto (a ne jiného) trilionu seskupených buněk, je dosud nevyřešenou záhadou vědy.

Současná biologie umisťuje lidskou osobnost do mozku a samotné uvědomování si sebe sama do středního mozku. Patrně zde leží odpověď na otázku, kdy by se moje vnímání sama sebe změnilo v jinou osobu, po té, co bychom vyměňovali neuron za neuronem z našich mozků (po přesídlení funkce některých středních částí mozku, tyto partie bývají také poškozeny třeba při derealizaci či schizofrenii). Nicméně i v těchto umístěních jsou jisté problémy: Tyto centra jsou s jinými částmi mozku úzce propojeny, a to nejen četnými spojeními, také značně svou funkci sdílení - prolínají se. Jistě byste neřekli, že je ztracena osobnost někoho, kdo náhle zapomněl všechno ze svého dosavadního života. Přesto, neurologové a psychologové se shodují, že naši osobnost z velké části vytváří naše vlastní zkušenost. Pokud by jednoduše chyběly spojení s některými vzpomínkami, naše emoce (třeba vnímání krásy) ohledně vnímaných věcí by byly změněny, tím pádem i naše morální soudy a rozhodnutí. Takže mezi prvkem osobnosti a vzpomínkou skutečně není jasná hranice.

Někdo by zde mohl namítnout, že vnímání ale přeci není věc pouze mozku. Jenže zde leží jádro pudla. Pokud mozek v noci třídí vzpomínky a vzniká sen, nemá mozek za cíl jakkoli vám pomoci "promítáním" šílené směsice jevů do vašich představ. Jde skutečně jen o to, že už samotný proces třídění je součástí vašich představ a svým způsobem jsou to vaše myšlenky. Možná jste slyšeli o fantomových končetinách, tedy pocitech lidí, kteří postrádají nějaký úd, ale přesto se jim zdá, že na něm cítí třeba šimrání. Pro lidský mozek to dokládá, že umístění centra bolesti (teď myšleno pocitu bolesti) do poškozené části těla je pouze mozkem vytvářená iluze.

Neplatí to ovšem univerzálně. Pro hmyz nebo chobotnice, co mají rozprostřený nervový systém po celém těle není kontrola těla natolik centralizována na jednom místě a například chapadla na podněty odlišně reagují a dokážou i přežívat sami několik hodin po oddělení od těla.

Některé současné teorie ale s určitou formou rozděleného vědomí počítají i pro lidi. Není důvod, proč by se vzpomínky (viz Qartán 18) nemohly napojovat i na neurony mimo vlastní mozek; jsou nahlášeny i případy lidí, kteří převzali některé vzpomínky původního vlastníka svého nově transplantovaného orgánu.

Ať tak či tak, víme, že všechno co má nějakou spojitost s naší osobností (nebo třeba s osobností zvířat) se nervového systému týká. To by nám možná mohlo být nápomocné, budeme-li se o nějaké nově nalezené mimozemské formě života budeme rozhodovat je-li vědomá (nebo jestli se smí pěstovat jako superefektivní palivo).

Černá vrána

Zejména v posledních dnech se zdá, že člověk má přirozenou tendenci nenávidět příslušníky jiných ras. To by dávalo smysl - ne snad proto, že by hrozilo špatné nakombinování genů jiných ras (značná část se zamíchá i při klasickém skládání chromosomů, ale proto, že cílem evoluce ve skutečnosti není rozšíření co nejvíce potomků, ale rozšíření co nejvíce genů. Takže teoreticky by mohl u nějakého živočicha  existovat znak, který si vyvinul aby se křížil se sobě podobnými jedinci, a tak učiněji rozšířit své geny. Jenže alespoň u vyšších organismů je opačný tlak mnohanásobně vyšš, a proto se u nich pravděpodobně žádný znak tímto způsobem nerozšířil. Pokud by ale nešlo přímo o páření, nýbrž třeba o přátelskou pomoc, je pravděpodobné, že si budeme vybírat lidi nám biologicky spíše blízké (nebo naopak velmi vzdálené - geny potenciálního partnera).
Speciace je proces vytváření nových druhů. V tomto duchu by teoreticky mělo být pro druh (pro velkou populaci, kde nehrozí příbuzenecké křížení) výhodné se rozdělit na slabší a silnější jedince: Silní jedinci by si prostě vybírali ty nejsilnější samičky a na slabší jedince by zůstaly ne tak atraktivní samičky. Pokud by celá skupina získala přístup k nějakému hodnotnému zdroji živin, většinu by dostali nejsilnější v populaci, slabší jedinci by snědli jen trochu (nemuseli by nutně prohrát v boji o tento zdroj živin, zkrátka by méně lovili a méně jedli jako je v přírodě běžné). Chybí zde ta "střední vrstva" jedinci, kteří populaci posouvájí k jejich fenotypickému průměru (zamezují tak rozšíření výhodných genů) a zároveň berou látky potomkům silných jedinců. Zatím ale neznáme druh, pro který by mohl vzniknout tímto procesem (ale je možné, že tu slabší větev populace jsme prostě nenašli.
Podobné chování je vlastní i třeba zvířatům, které zabíjejí své slabší potomky. Ve středověku byl průměrný věk dožití možná kolem 30, pokud jste ale dosáhli už 20, měli jste dobrou šanci, že oslavíte i své šedesátiny.
Český evoluční biolog Jaroslav Flegr mé hypotéze trochu nahrává tím, že v knize Evoluční tání uvádí, že pro některé znaky organismu je výhodnější, aby se předávali s výhodou jedince s výchylkou 1-9% evoluční fitness oproti průměru, než aby se rozšířil s výchylkou 4-6% zdatnosti navíc.
Také tomu svědčí například fakt, že v místech na Zemi, kde je největší hustota osídlení je také největší jazykový diverzita (nejvíce jazyků na hektar). Právě podél Gangy už několik tisíc let platila pravidla, která rozdělují společnost na určité třídy (hiearchie samozřejmě ale není případ jen Indie).
Co největší snahu o distancování se od jiných kmenů můžeme ale také vidět v samotné struktuře světových kultur. Například zatímco kolumbijský indiánský národ Nes-Perséů uctíval rysa ve svých mýtech jako zbožštělou bytost, která mezi lidi vnesla řemesla, okolní kmeny ho lovily jako škodolibého démona s těmi nejhoršími vlastnostmi.

Vánoční speciál

Emo Phillips řekl: "Myslíval jsem, že mozek je můj nejdůležitější orgán. Ale pak jsem si zamyslel: počkej, a tohle ti říká kdo?" Jako lidé máme až přirozenou tendenci přisuzovat veškerým věcem ve vesmíru s naší rasou. Už 2000 let před Matrixem se Aristoteles zabýval otázkou skutečné reality a není to tak dlouho od 19. století, kdy pohled na svět jako na konstrukt tvořený myslí převažoval.

V této souvislosti se mi velice líbí teorie "last thursdayism". Je to myšlenka, že, kdyby někdo vytvořil tento svět minulý čtvrtek, se všemi našemi vzpomínkami a vědomostmi, nebyli bychom ho schopni rozeznat od toho ve kterém momentálně žijeme. Na této teorii se mi strašně líbí to, že sice v každém bodě v čase až do přítomnosti můžeme legitimně uvažovat o platnosti last thursdayismu (či five minute agoismu), o budoucnosti takto smýšlet nemůžeme (nikdy nemůžeme říct "za deset minut bude stvořen svět" dokud těchto deset minut neuplyne).

Naštěstí, dokud máme více informací o světě, ve kterém počítáme, že všechno (včetně času a prostoru) vzniklo až v "okamžiku" Velkého třesku, než o  šíleném vědci, který se kde se vzal tu se vzal rozhodl vytvořit svět, který právě tak vypadá, princip Occamovy břitvy (musíme vždy přijmout co nejjednodušší teorii) nás vede k tomu last thursdayismu nevěřit (i když je stále toto rozhodnutí subjektivní - tedy není přímo jasné, že tato teorie je jednodušší).
Podobně absurdní souvislost mezi vesmírem a homo sapiens hledají vyznavači horoskopů či vesmírné energie. Přestože je ale existence spojitosti mezi lidským rytmem a slunovraty velmi nepravděpodobná, je jasné, že v průběhu roku se naše chování mění - například v teplejších měsících je nižší úroveň kriminality. Tento fakt by však šel vysvětlit mnoha jinými okolnostmi. Nicméně byly prokázany i komplikovanější závislosti, které už lze vysvětlit obtížněji (a které mají také biologický význam), a totiž že nejvíce dětí se rodilo (až do posledních desetiletí) na jaře.

Umělá inteligence

«návaznost na díl 25

Biologické viry se dnes sice jako živé jednoznačně nepovažují. Jako důvod se běžně udává fakt, že nejsou soběstačné (tj. ke svému  šíření potřebují ještě buňku, která je z replikuje). Pokud tento princip ale aplikujeme na viry počítačové, dojdeme k zajímavým závěrům: Samostatný počítačový virus by sice podle této definice jako živý považován nebyl, ale celý systém počítačů a virů všechny podmínky teoreticky splňuje. Neurolog Christoph Adami si například myslí, že pokud by počítačové viry vznikaly samovolně (jedna z definic života rozhoduje „živost“ postupuje-li systém evolucí), jako živé by považovány být měli (největší rozdíl mezi biologickým a počítačovým životem by byl překonán.

Dalším zajímavým problémem s definicí života je to, že jako určitý živý organismus (procházející evolucí) se může chovat i pouhý atom. Odhadem je v našem lidském genomu asi 80% DNA vlastně zbytečná (resp. neprojevuje se přímo na znacích jedince (některé geny ale přenášíme do další generace, přestože se přímo na nás neprojeví). Je možné, že některé geny si „vyvinuly“ určitou strategii jak se přenášet (působí přímo na přenos genů nebo jsou blízko nějakého výhodného genu) a dodnes si je neseme v sobě jako parazity. Pokud bychom o čemkoliv řekli, že je to živé, nastává jednak otázka, jaká část toho je živá (protože ztrátou nohy neztratíme svou identitu, ale jeden neuron ji zase netvoří) a jednak otázka, jestli by byl živý i jediný atom, pokud se jako parazit může přenášet do dalších generací.

Pokud se tedy říká, že viry balancují na rozmezí živého a neživého, není na tom zajímavé to, že by existovala nějaká definice, podle které by nebylo jasné, zda-i viry jsou či nejsou živé, ale otázka, jestli to víme mi sami.

V roce 2010 napadl počítače zejména v Íránu virus Stuxnet. Byl to nejspíše produkt americké bezpečnostní organizace, který napadl íránské jaderné odstředivky (stroje na třídění těžkého uranu). Pokud by si někdo vyrobil strašně přesnou 3D tiskárnu, teoreticky by si mohl z internetu volně stáhnout lidský genom a počítačové viry zase posunout o level výš.

Počítač v komiksu mimochodem vlastně úspěšně prošel Turingovým testem: Jako „inteligentní“ se stroj považuje, dokáže-li tazatele přesvědčit, že mu odpovídá člověk. Trik je v tom, že pokud nás stroj dovede přesvědčit o tom, že je člověk, mezi naší a jeho myslí vlastně my sami nemůžeme zpozorovat žádný rozdíl (protože jeho výstupy (chování), které můžeme analyzovat jsou stejné, jako u člověka). Turingův původně myšlenkový experiment je dnes reálně „testovatelný“ - opravdu se nezdá, že by mezi umělou a lidskou inteligencí byl nějaký zvláštní rozdíl, přestože se jedná o něco, co bychom u člověka nazvali spíše „sociální“ inteligencí. Pokud by umělá inteligence byla ale navržena tak, aby jednala jako člověk, naštěstí sklony k vyhlazování lidstva nehrozí.

Zpátky na stromy!

Z lidské perspektivy se vývoj života na Zemi jeví jako plynulý postup od nejjednodušších organismů až k nejvyspělejší formě života, lidem. V bližším záběru je ale celá situace trochu složitější. Vůbec ještě před příchodem hominidů proběhlo na Zemi pět velkých vymírání, během kterých vyhynulo 40-90% všech druhů. Vůbec 99% všech druhů (skupin se společným předkem), které kdy na Zemi žily jsou nyní druhy vyhynulé. To se trochu přimlouvá za pesimismus ohledně hledání inteligentního života na jiných planetách - jednak je totiž nepravděpodobné, že zastihneme mimozemskou planetu zrovna v rozkvětu inteligentní civilizace a jednak je nepravděpodobné, že by se nějaký druh za krátkou dobu své existence vůbec do takové formy vůbec stihl vyvinout.

Na druhou stranu, lidstvo má na planetu velký vliv. Ekolog Allan Savory si například myslí, že až 2/3 zemského povrchu momentálně dezertifikují (mění se na poušť) kvůli lidské činnosti. Tyto oblasti byly v minulosti dlouho pravidelně využívány jako zemědělské plochy, dokud neztratily svou hodnotu živin a zůstaly plochami, které podléhají vydatným srážkám, ale voda z nich se do příštího dne vypaří, protože (kvůli sníženým srážkám :) je zde méně vegetace. Kdyby se nějaká civilizace ve vesmíru vyvinula, je pravděpodobné, že by našla cesty jak odolávat přírodním tlakům. Jenom u lidí se za posledních 70 let počet obětí živelných katastrof (v poměru k populaci) zmenšil více než dvacetkrát, přestože se lidé zatím ani nesnaží nijak záměrně příčinám takových katastrof zabraňovat.

I tak někteří vědci popisují scénaře, kdyby se nikdy nevyvinuli lidé velice extrémně, podle některých stuidií by například již přišla další doba ledová, co ale víme téměř jistě je, že diverzita velkých savců na celé  Zemi (s výjimkou Afriky) by byla možná o čtvrtinu větší. I když za největšími vymíráními stojí náhlé přírodní katastrofy, vymírání v holocénu, někdy označované za šesté vymírání, už nejspíš způsobili lovci a sběrači. Populace velkých savců se za 1000 let snížily až o 80%, zmizela někdy i většina druhů.

Kdyby tu ale nebyli lidé, je docela možné, že by podobnou strategii (velké mozky) zaujmul jiný druh. Někteří vědci to přirovnávají například ke křídlům, která se vyvinula u hmyzu, netopýrů i ptáků třikrát nezávisle.

Jádro pudla

<< návaznost na díl 23
Existuje mnoho definicí života (probíhá evoluce; reaguje a množí se...). Pokud se ale život snažíme definovat pouze pro ujasnění termínů, budeme se jen snažit stroze popsat zemský život, nicméně diskuze o dobré definici nám může pomoci, co bychom vlastně na jiných planetách chtěli nalézt.
I k tomu bychom mohli využít pilíře darwinismu zmíněné ve Qartánu 23. To zajímavé, na co chceme narazit je právě asi produkt účelné evoluce. Na zde zmíněných bodech musí stát každý potenciální (darwinistický) vývoj a každá kritika musí cílit na jeden z nich. Díky těmto bodům můžeme zjistit proč někde evoluce neprobíhá, co jsou podmínky jejího chodu a právě i to,  i co se vlastně snažímě na Marsu objevit.
Problém, který je nastíněn v komiksu se táhne již dlouhá staletí. Antičtí deterministé stavěli především na tom, že pohyby těles je možno vypočítat, mohli si ale také například všímat toho, jak jsou lidé řízeni podobnými instinkty, jako viděli u zvířat, Skutečně, z fyzikálního hlediska není problém si představit mozek jako počítačový elektrický systém řídící přenos svých zdrojových kódů.
Problém je v neschopnosti popsat pohled, kterým vidíme svět. Možná je možné dokonale popsat nervovou cestu signálu od oka do mých zrakových center, nicméně nedokáži nijak posoudit, jestli váš "zrak" vám ve finále předá vjem, kterému já říkám sluch "sluch": Intenzita světla by byla převedena jako hlasitost, stejně tak i prostorové vnímání je převeditelné z dvou očí na dvě uši, jestli pak k sobě třeba "ladí" barvy by pro mě byla "barva tónu".
Zkrátka, narodili jsme se všichni do role jednoho člověka, pozorující svět jedním pohledem. I kdyby pocit, že tuto osobu ovládáme byl jen iluzí, současná věda dosud nemá nejmenší stopu k vysvětlení, proč vůbec takto vnímáme a třeba jednou bude možné i své individuální vjemy sdílet. Vlastně neexistuje důvod, proč by tento jev měl být neprozkoumatelný. Zatím je však jakémukoli bádání velmi vzdálený.
To, že jsme vsazeni do role jednoho člověka je něco, co stále stojí při hypotéze svobodné vůle. Něco, co dává smysl pojmům jako je "vědomí" a lidství, protože to podle mnohých tvoří hranici mezi námi a zvířaty. Svobodné vůli stále úplně nerozumíme a proto nás tak fascinuje. A myslím, že právě to je to hlavní, co nás láká k výpravám za mimozemským životem, to co hledáme i na jiných planetách.

Malí zelení

Snahu o nalezení mimozemského života doprovází zajímavá diskuze, nakolik bude mimozemská forma podobná té "domácí".
Na jednu stranu se zdá, že život má mnoho možností, jak se vyvinout. S jinou atmosférou, podnebnými podmínkami a jejich střídáním bude mít mimozemský život pravděpodobně naprosto jiný systém homeostáze, přenosu látek i informací, dýchání a trávení. Medúzy jsou docela inteligentním druhem a přitom si vyvinuly úplně jiný způsob "uchopování" (nebo by mohli manipulovat s předměty vysáváním a úchopem "obejmutím" jako sloni), vnímání i komunikace. Jen delfíni jsou savci, stejně jako my (a jak jinou cestu našli)! Český evoluční biolog Jaroslav Flegr říká, že většina makroevoluce (metaevoluce Qartán 7) byla způsobena náhodou (tj. švábi se neučili obraně proti radioaktivitě). A samozřejmě to budou jednoduché buňky, protože ty se snadno vyvinou. Vždyť i v historii Země tu nebylo povětšinou nic víc.
Na druhou stranu kdyby se buňky rozšířily snáze bez symbiózy (viz Q11) s jinými, pravděpodobně by se neshlukovaly do velkých organismů jako na Zemi. A do takové struktury se vyvinuly "účelně", tedy s delší evolucí by teoreticky měly být přizpůsobeni lépe. My se dokonce nyní snažíme regulovat přírodu (ve městech odhazujeme sníh, regulujeme teplotu na 21°, zabraňujeme povodním), snažíme se předejít vyčerpání zdrojů, které "až příliš vyvinutý druh" může potkat.
Pakliže předpokládáme složitější strukturu, asi těžko si ufoni vyvinou jiný systém pohybu. Sensorické orgány musí najít směr odkud pochází určitý signál, proto se pravděpodobně nesmí při pohybu točit, a pásy či kola jsou příliš složité na konstrukci - čtyři nohy a hlava jsou ideální volba!
A když už je řeč o delfínech - po tom co se někteří savci vrátili do moře, začali být téměř nerozeznatelní od ryb (tedy není tolik možností, jak plavat).
Diskuze je tedy (zatím ;) stále otevřená.

Jaká byla minulost?

Pro doklad evoluce samotné by mohlo být skutečně ohrožující, kdyby minulost nebyla zkoumatelná (Darwin své teorie sice testoval i na svých holubech, ale zjistil, že pokud je přestane selektovat, vrátí se ke svému "prototyp". Pod tíhou kritiky dokonce později připustil lamarckismus, ale to je příběh na jindy). Oponenti většinou musí zpochybnit všechny metody zjištění stáří (radiouhlíková jen jedna, jiné dokáží určit stáří až na několik set milionů). Naštěstí je Occamova břitva dvousečná, takže nejen že dobrá teorie je taková, která nemá nic navíc, ale také teorie, která nic na skutečnosti nemění nemá význam. Darwinismus ale neznamená pouze evoluci (tedy vývoj), ale proces, kdy se generace od generace populace ředí jedinci, kteří dokáží své geny do další generace poslat.
Ačkoliv se nám dnes jeví darwinismus jako velmi jednoduchá teorie, lidé vybírali lepší plody a šlechtili psy i holuby, aniž by o tom, jak druhy mohou vznikat v přírodě cokoli tušili. Obecně se skutečně předpokládá, že za procesem stojí záměrný výběr, ovšem jen z části, obiloviny si vyvinuly nerozpadavé plody.
Ale ponětí o problému zde bylo. Starověcí filozofové si lámali hlavu nad tím, jaktože všechny tělesné znaky organismů vykazují účelnost, Aristotelés to bral jako doklad prvotního hybatele. Teorii už celkem blízkou uvádí Empedoklés (5. st. BC), který tvrdil, že náhodně spojovaná hmota vytvořila mnoho divných stvůr, ale časem přežily jen ty "dokonalé", dobře přizpůsobené verze, co známe dnes.
Přirozený výběr však není nic tak samozřejmého. Bylo popsáno pět předpokladů, které darwinismus potřebuje k funkčnosti. Tři z nich se snaží pouze zajistit, že populace zůstane zachována do budoucna, nicméně čtvrtý předpokládá, že zástupci jednoho druhu se budou lišit, a pátý že se vlastnosti budou dědit na děti. Toto byly čistě Darwinovy hypotézy, potvrzené až moderním sloučením s Mendelovou genetikou.

Konec vědy

Již na počátku 20. století panoval všeobecný dojem, že věda se chýlí ke svému finále. Patrně to byl tou dobou lord Kelvin co ve své přednášce prohlásil, že jen co se vyřeší poslední dva obláčky otázek nad zářením absolutně černého tělesa a světelnou rychlostní hranicí.
Skutečně, teoretický vědecký výzkum vypadá, jako že si za cíl vytyčuje zastavení sama sebe. Kupodivu, tyto obláčky se nevypařily s postupným pokrokem fyziky, a naopak se staly největšími filozofickými záhadami co kdy člověk spatřil. Třeba proto, že kvantová fyzika předpovídá existenci náhody, relativistický svět zase ukazuje pohyb jako pouze relativní vůči každému atomu zvlášť.
Pokud bychom opravdu již všechny zákony vesmíru znali, měli bychom být schopni je sepsat do jedné "finální rovnice", která by měla být schopna vysvětlit cokoliv. Jakkoliv nereálné se to zdá, mnoho fyziků dnes se s tím ztotožňuje a ze všech sil se snaží spojit se současnými poznatky kvantovou teorii a gravitaci, poslední článek. Veškeré paradoxy a problémy v makroskopickém světě, které by pak byly nalezeny by byly prohlášeny buď za chybu ve výpočtu, nebo měření.
V případě ať už zastánců či odpůrců sjednocující teorie jde ale už částečně o subjektivní filozofii, který model se vám zdá elegantnější - jednodušší. Proto ač všichni uznávají Occamovu břitvu (koncept, podle kterého bychom měli vždy volit nejjednodušší teorii) i ostatní vymezující postuláty, rozhodnutí závisí na každém vědci zvlášť.
Zkoumání tohoto druhu se totiž týkají samotné příčiny zákonů přírody - něco, na čem je samotné zkoumání těchto zákonů závislé.